Stojíme dnešní slavností na konci doby velikonoční a vše směřuje k tomu, aby bylo našeho nitro obnoveno darem Ducha. Otázkou je, zdali toto od Boha očekáváme a chceme.

Bylo to někdy v roce 2012. Třicet šest mladých lidí z Tišnova a okolí se na faře připravilo na přijetí svátostí dospělých – biřmování. Zhruba každých čtrnáct dní jsme se scházeli, abychom završili jejich znalosti víry žít v tomto světě svou víru uvědoměle, jako dospělí křesťané. Během katechezí z různých oblastí křesťanství jsme se v polovině přípravy dostali k vrcholu – tajemství Nejsvětější Trojice. Různým způsobem jsme se snažili přiblížit k pochopení základního tajemství naší víry. Vysvětloval jsem, že Boží Syn je zplozen svým Otcem. Boží Syn je dokonalým obrazem svého Otce. V Bohu se tedy nachází vztah „já a ty“. Je to vztah čisté lásky. Bůh Otec si nic nenechává pro sebe a celé své božství dává svému Synu. A Syn jedná naprosto stejně a všechno odevzdává svému Otci, když mě jedna dívka přerušila s otázkou: „A kde je Duch Svatý?“ To je ten dar, to božství, ten akt čisté lásky mezi Otcem a Synem. V Bohu nikdy není „něco“, ale vždy je to „Někdo“. Tím že Bůh dává svému Synu své božství a On je vrací (svým způsobem jeden pro druhého umírá, ale láska je silnější, než smrt), tak tento Dar, čistý projev lásky, je Duch Svatý. Toto krátké teologické zamyšlení nám může pomoci pochopit, o co v dnešní slavnosti jde.

Ještě bych se snažil krátce připomenout z minulé neděle, že Boží Syn se stává člověkem, aby hmatatelným způsobem zjevil lidem tajemství Boha, jako milujícího Otce, oproti tomu, co převládalo v lidských myslích po prvotním hříchu, kdy člověk začal vnímat Boha do určité míry jako svého konkurenta, protivníka, který mu nechce dopřát, po čem touží. Dnešní slavnost ukazuje naprosto jiný pohled. Jako Otec si nechce nechat nic pro sebe a vše dává Synovi, tak stejně jedná Bůh i vůči nám. Nejenže není žárlivý na své postavení, jak nám ho představuje Satan, ale chce nám dát úplně vše, co má. Jako dává celé své božství Synu, tak Dar ducha, své božství, dává i nám. Samozřejmě to má své pořadí. Nejprve člověk musí vstoupit do vztahu k Bohu, musí poznat a uvěřit v Boží lásku skrze Ježíše Krista. Začne na Boží lásku odpovídat. Víme, že Ježíš při Poslední večeři často vyzval své učedníky k tomu, aby zachovali jeho přikázání, aby se vzájemně milovali, a tím budou milovat i svého Mistra. K tomu také dodává: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jn 15,13) Kristus nás tedy vede k tomu, abychom dokázali opravdově milovat, abychom dávali svůj život pro službu Bohu a druhým lidem. Tím se podobáme Bohu, který si nic nenechává pro sebe a vše dává svému Synu a i Syn jedná stejně. Pokud tedy máme vstoupit do vztahu k Bohu, tak jen touto opravdovou láskou a tím se otevíráme největšímu Božímu obdarování. Bůh si nic nenechává pro sebe a dává nám své božství, dar svého Ducha. Ale bez lásky, které nás učí Ježíš, to nejde. Bez postoje lásky, kdy člověk dává sám sebe, se nejsme schopni otevřít tomu největšímu obdarování.

My se ve vztahu k Bohu často obracíme v modlitbách k tomu, že něco chceme, ale Bůh nám nechce dát něco, on nám chce dát sám sebe. Je zajímavé místo, v němž P. Ježíš vybízí k vytrvalé modlitbě. Jak jeden člověk obtěžuje svého souseda v noci, aby mu dal chleba pro nečekanou návštěvu. Ukazuje, že když vstane a dá mu, tak tím spíše nebeský Otec. Na závěr dodává: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí.“ (Lk 11,13) Stojíme o to? My už jsme si dávno namysleli, co by nám Bůh měl dát. Když Ježíš přišel po svém zmrtvýchvstání mezi apoštoly, tak na ně dechl se slovy: „Přijměte Ducha svatého!“ Dech značí sílu nového života, nového stvoření. To je nakonec to, co potřebujeme nejvíce. Stát se novým stvořením. Láska, dobrota, pokoj, aby pronikala náš života a vytryskovala z našeho srdce.