Křesťan může žít do určité míry svou víru pouze jako nějako nauku. Do té doby, než přijdou Velikonoce. V nich se naše víra otevírá spíše jako vztah ke Kristu - dobrému Pastýři.

Máme již pátou neděli velikonoční z celkového počtu osmi. První tři neděle mluvily o setkání učedníků se vzkříšeným Pánem a před týdnem jsme slyšeli o Dobrém pastýři. Pátou, šestou a sedmou neděli se opět vracíme za Kristem do večeřadla. Apoštolové se po vzkříšení setkávají se skutečností Nového života a učí se jí přijímat. Jan si později uvědomuje, že jim to Pán všechno před tím řekl, pouze jeho slova nechápali. Teprve až v setkání se Vzkříšeným ve světle daru Ducha jim tyto věci začaly docházet. Něco podobného normálně prožíváme ve svém životě. Když jsme byli dětmi, tak nám rodiče mnoho věcí říkali, ale my jsme jim nerozuměli. Až po určité životní zkušenosti, jsme si začali jejich slova uvědomovat. Stejně to platí i o víře. Mnohým slovům, která zde z Božího slova zaznívají, prostě nerozumíme a jejich smysl nám dochází postupně. Nakonec můžeme říci, že všechny neděle doby velikonoční nás uvádí do tajemství Nového života přineseného Kristem. Tím, že se učíme naslouchat Ježíšovým slovům, učíme se i poznávat toto tajemství. Je to podobné, jak s těmi radami našich rodičů. Rodiče o tom mluvili, ale člověk to neviděl. Později se mu pro tyto skutečnosti začaly oči otevírat a on si uvědomil, že to bylo něco, co ho stále provázelo. Jak se o tom zmiňují evangelia, že Pán již vstal z mrtvých, ale učedníci to nevnímali. Jejich srdce byla uzavřená.

Dnešní evangelium bylo poměrně krátké a zachycuje, co se dělo po tom, co Ježíš umyl apoštolům nohy a dal jim ponaučení, že si mají vzájemně sloužit. Na to označuje zrádce a Jidáš odchází od Poslední večeře. Když Jidáš dokončuje svou zradu, a tím se začíná naplňovat Ježíšova oběť na kříži, mluví o tom jako o hodině svého oslavení. Je to skutečnost pro nás obtížně přijatelná. Skutečnost zmrtvýchvstání nezačíná až ve chvíli, kdy Kristus vstal z hrobu. Ona začíná právě ve chvíli, kdy Jidáš odešel, aby dokonal svou zradu. Když se apoštolové setkávají se vzkříšeným Kristem, tak už se jedná o pohled přesahující naše pozemské vidění. Vzkříšení a skutečnost nového života jsou právě ty chvíle, kdy člověk přijímá Boží vůli do svého života a dává svůj život jako oběť. A právě tato oběť života v pohledu „z druhé strany“ je skutečnost Vzkříšení. Bůh tuto oběť přijme a promění ji ve slávu věčného života. Ale to budeme schopni vidět až jednou… Nyní to vidíme z pohledu těžkosti a zapření a přesto se jedná o tutéž skutečnost. Vlastně se jedná o víru, která směřuje až za hranici smrti. Víru, v níž se uskutečňuje láskyplné odevzdání do Božích rukou. „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život.“ (Jn 10, 27n) Nakonec můžeme zjistit, že v době velikonoční stále mluvíme o téže věci. Jak se přiblížit, pochopit, dotknout se skutečnosti nového života, který nám Ježíš přináší. Neděle doby velikonoční se nám snaží tuto skutečnost z různých pohledů ozřejmit.

Po Kristových slovech o oslavení následuje v dnešním evangeliu nové přikázání lásky. První, co nás může napadnout, je skutečnost, že ho Ježíš pronáší, až Jidáš odešel. Jakoby zrádce z tohoto vztahu lásky měl být vyloučen. Ale opak je pravdou. Ježíš ukazuje apoštolům, že ani zrada Jidáše nemůže být větší, než láska, o níž mluví. Teprve, až sám na sobě přijal nevděk a odmítnutí od jednoho z nejbližších, tak nám ukazuje a říká, že se máme navzájem milovat. Oběť našeho života musí být prostoupena láskou, jinak by se Bohu nelíbila. Mé srdce se nesmí ani Bohu, ale ani také nikomu z bližních uzavírat. A v tomto se uskutečňuje tajemství nového života, který nám Ježíš přináší. Je pravdou, že v plnosti to prožijeme až jednou, ale už nyní jsme zváni k tomu, abychom tajemství nového života prožívali ve svém srdci. A toto se stává mocí, která nám dává sílu překonávat všechny obtíže a těžkosti našeho života.