Čtvrtá neděle velikonoční, která nese název „neděle dobrého pastýře“ je pro nás připomněním, jak chápu své křesťanství. Je to vztah k Bohu a Ježíši Kristu?

Znovu připomenu místo, které je popsáno ve všech synoptických evangeliích, kdy se Ježíš setkává se saducei. Oni k němu přicházejí, aby ukázali, že není vzkříšení z mrtvých a P. Ježíše při tom zesměšnili. Měli připravený ten příklad vycházejícího z levitárního manželství, kdy jednu ženu mělo postupně za manželku sedm bratrů. A položili Kristu otázku, čí bude, až nastane vzkříšení z mrtvých? Nakonec zesměšnili sami sebe, neboť ukázali, jaké hloupé představy měli o věčném životě. Ježíš však pouze několika málo slovy dokázal vystihnout podstatu věčného života, když odpovídá: „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi.“ (Lk 20, 38) Některé překlady uvádějí: …neboť žijí pro něho.“ Toto místo z Božího slova nám totiž odhaluje podstatu věčného života. Věčnost se nedá žít pouze v nějaké nezávislé skutečnosti. Věčný život je skutečnost žití vztahu k Bohu. Písmo nám říká: „Vždyť silná jako smrt je láska,…“ (Pís 8,6) Vztah k Bohu nás vede k veliké náročnosti, vede nás k tomu, aby se naše láska stávala dokonalou. Abychom byli schopni důstojným způsobem odpovídat na dokonalost Boží lásky k nám, a potom tento vztah lásky překonává naši smrt. Proč je Bůh nesmrtelný? Protože je to láska sama, která nemůže být spoutána smrtí a i my můžeme žít svou věčnost jen ve vztahu lásky k Bohu.

Jenže jako malé dítě, než se naučí milovat, musí ve svém životě prožít hmatatelným způsobem lásku svých rodičů. Proto Bůh poslal svého Syna, aby se nám stal hmatatelným výrazem Boží lásky vůči nám. Apoštolové se učili tuto skutečnost Boží lásky poznávat a odpovídat na ni. Boží slovo nás vede k tomu, abychom i my měli se vzkříšeným Kristem ve svém životě zkušenost. Mohou nám zde rezonovat Ježíšova slova po setkání s Tomášem z Janova evangelia: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (Jn 20,29) Tato zkušenost učedníků už je vyjádřená v setkání Vzkříšeného s Marií Magdalskou. Byla schopna ho poznat až v té chvíli, kdy ji oslovil: „Marie“. (Jan 20,16) Mnohokrát ho učedníci nepoznávají až do té chvíle, než je Kristus „chytí za srdce“. Ježíš v Janovu evangeliu nemluví o věčném životě, který začne až někdy jednou. Několikrát v něm opakuje, že kdo věří v něho, v jeho slova má život věčný a dokonce v jednom případě dodává: „…ale přešel již ze smrti do života.“ (Jn 5,24) Už jsme o tom mluvili, že Ježíš starozákonní vyjádření o Bohu vztahuje na sebe. To, co naznačuje kniha Genesis o vzkříšení, jak jsme o tom mluvili na začátku, se nakonec týká i samotného Ježíše. On je ten, jehož slova člověk přijímá do svého života, přináší vztah, který nemůže být překonán smrtí. A tímto vztahem ke Kristu už nyní začíná věčný život. Pozemská smrt se stává jen „očišťující záležitostí“ neschopná tento vztah věčného života překonat.

Proč to všechno říkám? Dnešní neděle dobrého pastýře logicky navazuje na výpovědi předcházejících evangelií. Velikonoce se svým poselstvím mluví o skutečnosti nového života, který se kolem nás na jaře tolik začíná probouzet. Ale skutečnost Nového života přineseného zmrtvýchvstáním je trochu něco jiného. Je to vztah k Ježíši Kristu. Je to niterné pouto, jež si vytvářím svým životem k mému Pánu a velice s tím právě souzní Ježíšova slova mluvící o něm jako o dobrém pastýři: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život.“ Znalost hlasu našeho Pána a následování jeho, je zárukou věčného života. Křesťanství se dá chápat dvojím způsobem. Ten první je něco, co je mi dáno a uloženo, styl života spojený s určitým přesvědčením a morálkou. Druhý ho vnímá něčím niterným, vztahem k tomu, jehož lásku jsem poznal ve svém životě a já se na ni snažím odpovídat. Je třeba objevit ten druhý, protože v něm se skrývá věčný život.