Dnešní poslední evangelium o setkání se Vzkříšeným se nese v duchu Ježíšova slova: „Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?“ (Lk 7,42)

Letošní rok máme možnost pročíst obě kapitoly Janova evangelia, v nichž popisuje setkání učedníků se vzkříšeným Pánem. Bohužel je vynecháno místo, kdy poté, co Petr s Janem vstoupili do hrobu, tak tam Marie Magdalská zůstala a setkala se s Pánem. Říkám „bohužel“, protože tímto vrcholí první výpověď Jana o vzkříšení. V tomto prvním svědectví o vzkříšení je nenápadně ukázáno poslání Marie Magdalské, o níž se říká, že je „apoštolka apoštolů“. Byla první, podle Janova evangelia, která zvěstuje pravdu o vzkříšení. Je zde obsažen důležitý prvek procházející celkovou výpovědí Písma a také silně rezonující v dnešním úryvku, že ve vztahu k Bohu si nikdo nestačí sám. Apoštolům, kteří se stali hlavními hlasateli a svědky vzkříšení, jak o tom často můžeme slyšet ve Skutcích apoštolů, byla také tato pravda zvěstována. Druhou událost, setkání se Vzkříšeným, jsme četli minulou neděli a zde původně Janovo evangelium končilo. Nachází se v ní první závěr jeho evangelia, v němž nám Jan říká, že k setkání a uvěření ve Vzkříšeného nepotřebujeme nutně fyzický kontakt, jak o tom původně mluvil apoštol Tomáš. Výpověď Janova evangelia zde vrcholí. Jan v něm totiž popisuje hmatatelné setkání se skutečností vtěleného Božího Syna (viz. 1Jan 1,1-4) a ona vnější zkušenost se přelévá do vnitřního poznání.

Úryvek, který jsme dnes přečetli, je většina textu Janovy dvacáté první kapitoly, přiřazené k evangeliu později. Je zde přímo psáno, že už to bylo potřetí, kdy se Pán ukazuje svým učedníkům a nese v sobě do velké míry nádech tajemnosti. Jsou zde totiž spojeny dvě události s předvelikonočním a povelikonočním Ježíšem. Tehdy, na začátku svého veřejného působení, Pán podobným způsobem povolal své učedníky. Po celonočním neúspěšném rybaření vyzval Petra, aby zajel na hlubinu a opět spustil sítě k lovení. Ač to nebylo pravděpodobné, tak v nepříznivou denní hodinu zahrnuli velké množství ryb. Tehdy Petr od Ježíše uslyšel první výzvu k následování: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ (Mt 4,19) V dnešním setkání se Vzkříšeným to bylo podobné. Po neúspěšném nočním lovu, jsou od neznámého vyzváni, aby hodili sítě na druhou stranu lodi, a k závěru dnešního úryvku Petr znovu uslyší Ježíšovu výzvu: „Následuj mě!“ Stejné události, ale přesto je zde něco úplně nového. Nejen skutečnost vzkříšeného Pána, ale i nitro Petra. Petr svého Mistra třikrát zapřel a teď je vyzván, aby mu projevil svou lásku. Jako by se ten dnešní úryvek rozcházel s tím, co jsme slyšeli minulou neděli. Poprvé, když se Ježíš setkává s apoštoly, tak je zdraví: „Pokoj vám!“ a v jeho řeči není ani stín výčitky. Zde Petrovi jemným způsobem naznačuje jeho selhání a Petr, který to pochopil, jak píše Jan, byl zarmoucen, že se ho Ježíš tolikrát ptal.

Možná se ho ani nemusel tolikrát ptát. Za prvé to věděl, jak to řekl samotný Petr a za druhé je vidět naprosto spontánní reakce Petra po svědectví Jana, že je to Pán - skáče do vody, aby se mohl co nejdříve dostat ke svému Pánu. Ježíš se určitě neptal pro to, aby byl od Petra ujištěn o jeho lásce, spíše se snažil Petrovi něco důležitého sdělit. Ukazuje mu, že jen na lásce musí stát jejich vzájemný vztah. Ona skutečnost je již obsažena ve chvíli, kdy je v textu řečeno, že učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to.“ Původně Janovo evangelium končilo dvacátou kapitolou o „nevěřícím Tomášovi“. Apoštol v ní píše, že i my jsme schopni poznat vzkříšeného Pána. Dnešní evangelium ze dvacáté první kapitoly je nutným dovětkem. I my potřebujeme ty, kteří nám jsou schopni ukázat na Krista se slovy: „Pán je to!“ A jeho přítomnost můžeme vnímat jen skrze vztah lásky. Nakonec ve vztahu ke Kristu se vše ostatní (nakolik jsem větší nebo menší hříšník, lepší nebo horší křesťan) stává druhořadé. Prvořadá je odpověď na jeho otázku: „Miluješ mě?“