Tomáš v dnešním evangeliu pronáší známou větu: „Dokud neuvidím…, neuvěřím.“ Ale je „vidět“ opravdu to důležité, abychom uvěřili? Je zde ještě větší důkaz, a tím je prožitá zkušenost.

Jako minulou neděli se pokaždé čte evangelium o tom, jak Petr s Janem utíkali k prázdnému hrobu, tak i o druhé neděli velikonoční máme stejné téma. Jednoduše a prostě řečeno je o nevěřícím Tomášovi. Z jedné strany je to dobré na rychlé zapamatování, ale z druhé strany musíme říci, že se jedná o zjednodušení. O tom nevěřícím Tomášovi je pouze první polovina dnešního úryvku. Ta druhá, kdy se Tomáš setkává se Vzkříšeným, ukazuje na hlubokou víru. Jsou lidé, kteří své postoje prožívají velice intenzivně. Sice jim na jedné straně dlouhou dobu trvá, než k něčemu dospějí, ale potom se tím více a radikálněji změní jejich život. Mezi předcházejícím evangeliem, kdy Petr a Jan vstoupili do hrobu, vnímám určitý kontrast. Ony události popisuje Janova dvacátá kapitola. Aniž bychom si toho mohli všimnout, tak je tam ukázáno nenápadné svítání. Marie Magdalská přichází za tmy ke hrobu, což symbolizuje nevěru. Nejčastější významové slovo bylo použito „vidět“. Od vidění vnějších skutečností jsou učedníci pomalu vedeni k tomu, aby prohlédli. Když Petr uviděl plátna a roušku, začalo mu pomalu svítat. Jan o sobě napsal, že „viděl a uvěřil“, a tím úryvek skončil. Ale významově pokračuje dále, kdy Marie zůstává u hrobu a pláče a ve hlasu poznává svého Pána a padá před ním. To už se úplně rozednělo.

Tím Jan ve své dvacáté kapitole končí první celek, kdy popisuje cestu k setkání se vzkříšeným Pánem. Pokud člověk pokračuje dále v četbě této kapitoly, tak zjistí, že se v druhé části vrací opět na začátek. Tak jako by se v ranních hodinách vůbec nic nestalo, jakoby setkání se Vzkříšeným začalo opět od začátku. Apoštolové jsou shromážděni za zavřenými dveřmi. Tentokrát zde není zdůrazněna jejich nevěra, ale strach. Už sice slyšeli o vzkříšení jejich Pána, ale zatím to s nimi prakticky nic neudělalo. Evangelista Jan musel být velký mistr duchovního života. Do řádků svého evangelia dokázal vtisknout cestu a pochybnosti, s nimiž se my musíme srovnávat na naší cestě k setkání se vzkříšeným Pánem. Nepřipadne vám, že i my ve své víře jsme stále na začátku? V našem životě už jsme prožili ono svítání víry, ale po určité době jako bychom se opět propadli do strachu a nevěry? Člověk opět prožívá svou slabost, hříšnost a omezenost. Apoštol Jan, který byl očitým svědkem zmrtvýchvstání, dobře věděl, že víra ve vzkříšení je proces. Člověk musí přicházet tam, kde jsou shromážděni jeho učedníci, protože tam přichází také Kristus. Sami sice můžeme prožít jakýsi záchvěv naděje a radosti, ale nakonec se utopíme ve svých nejistotách a pochybnostech. Jako by nám říkal, že nestačí prožít pouze nedělní ráno, ono společenství Kristových učedníků potřebujeme stále.

Jan jde ve svém vyprávění dále. Ráno byla zdůrazněna aktivita učedníků, přicházejících ke hrobu. Byla to aktivita v souvislosti s jejich pozemským jednáním. Ženy chtěly dokončit narychlo udělaný pohřeb a apoštolové šli prověřit skutečnost prázdného hrobu. Večer se to obrací. Oni jsou uzavřeni a Kristus je ten, který mezi ně přichází. Ten, kterého nedokázala zastavit brána podsvětí, jejíž viditelnou skutečností byl hrobní kámen, prochází zavřenými dveřmi místnosti, v níž jsou shromážděni jeho učedníci. I toto je obraz naší církve složené z lidí hříšných a slabých. Vzkříšený Pán vždy přichází do našeho společenství a překonává všechny bariéry, které jsme si ve vztahu k Bohu, druhým i sobě vytvořili. Máme ve své slabosti, protože na bohoslužbu přicházíme jako hříšníci, prožít onu sílu věčného života, který nám Pán přináší. Setkání s Ježíšem vždy dělá tlustou čáru za naší minulostí a dává nám možnost být novým stvořením. Setkání se vzkříšeným není jen to, co se dávno stalo a je popsáno v evangeliu, je to skutečnost, jež se stále děje a my na ní máme mít podíl.