Každá neděle postní je určitý potřebný milník, abychom se mohli dobře připravit na slavení Velikonoc. Snažme se zde pro Pána být a udělat vše, co je potřebné.

Minulou neděli jsme mluvili o tom, že každoročně na první neděli postní máme stejné téma: pokušení Páně na poušti. To stejné platí i o druhé neděli postní. Vždy čteme o proměnění Páně na hoře Tábor, jen se nám mění jednotliví synoptičtí evangelisté. Pokud bychom chtěli být přesní, tak evangelia název této hory neuvádějí, jen říkají, že Ježíš vyvedl učedníky na vysokou horu. Označení hory Tábor nevychází z Božího slova, ale z tradice. Výška hory dosahuje 575 m nad mořem, což není na naše poměry hodně, ale v dané lokalitě vyčnívá výrazně nad okolním terénem. Přesahuje ho přes několik stovek metrů, což z ní činí výrazný bod, z jehož vrcholku se otevírá úžasný pohled na okolní krajinu. Samozřejmě se nabízí otázka, proč máme vždy o druhé neděli postní toto společné téma. O první neděli postní je to logické. Postní doba má být obdobím, kdy obrazně i my vyjdeme na poušť. Máme zde společné prvky s Ježíšovým postem, který by jako u nás měl trvat čtyřicet dní. Ale jak si máme zařadit to dnešní téma?

Výrazným způsobem jsme o tom mluvili před rokem, při četbě Markova evangelia. P. Ježíš začíná apoštoly seznamovat se skutečností, že bude jiný Mesiáš, než jak si ho představovali. Později budou právě tři nejbližší nejblíže Ježíšovu utrpení v Getsemanské zahradě. Budou vidět, jak Ježíš se chvěje hrůzou z utrpení Velkého pátku, které na něj čeká. To první, co si tedy můžeme říci, je, že proměnění Páně na hoře mělo učedníky povzbudit. Oni tomu v dané chvíli nerozuměli, ale to známe z obyčejného života, že nám určité zkušenosti dojdou, až je k tomu vhodná doba. Avšak troufnu si říci, že ono povzbuzení nebylo jen pro dané apoštoly. Církev po nás chce, abychom konali pokání. A až příliš často se v naší víře mluví o tom, že bychom měli nést kříž a následovat svého Pána. A právě ta dnešní událost z evangelia to vyvažuje. Boží slovo nemluví jen o tom těžkém, ale také o tom k čemu náš život má směřovat. Poté, co jsme tedy minulou neděli vyslechli výzvu, že bychom měli konat pokání, nám dnešní slovo, pravidelně vždy hned druhou neděli postní, ukazuje cíl našeho postního snažení. Bez toho to totiž nejde, pokud člověk má znát smysl svého jednání, musí si být jasně vědom, k čemu směřuje, proč to koná. Možná nejde až tak o to, co od nás žádá náš Pán, není to pro nás až tak těžké. Máme spíše problém tomu uvěřit. Spolehnout se, že to tak skutečně je, protože s tím, co nám náš Pán slibuje, nemáme vůbec žádné zkušenosti.

Zkušenost víry není jednoduchá. Nejprve je velkým darem od Boha. Je to také něco, k čemu se člověk může prokousávat po dlouhé a namáhavé životní cestě. Ale snad můžeme říci, že po nás P. Ježíš nechce jen to, abychom mu věřili. Jako vyvádí apoštoly prožít určitou zkušenost, tak tomu bude i u nás. Ježíš po nás může chtít věci, které se nám zdají zbytečné. Vzpomínám si na jeden výlet, kdy posledním bodem programu byl výstup na rozhlednu. Skoro všichni už se začali těšit domů a toho chození měli dost. Navíc k tomu byla mlha a nebylo pořádně vidět, natož když člověk vyjde na horu. Přesto se několik lidí vydalo, a když jsme vystoupili, tak se nám nabídl úžasný pohled. Mlha byla dole a na vrcholu rozhledny se otevřel celý kraj s lesy kopci i se svými dálkami. Dokážu si živě představit, že apoštolové už byli unavení a Kristus po nich chtěl ještě toto. Jak to říká Písmo, když vyšli na horu, tak usnuli. Ale potom něco poznali, což by se neudálo, kdyby nahoru nevyšli. I naše postní doba není jen o kříži, ale také o nějakém hlubším poznání. Poznání, které nám dá sílu, abychom si zase uvědomili, kam svým životem směřujeme. A snad si můžeme být jisti, že i my tuto zkušenost prožijeme, když budeme ochotni jít za svým Pánem.