Tyto neděle nám staví před oči skutečnost Božího dítěte. Proto jsme zde, abychom si uvědomili vztah k našemu nebeskému Otci.

Dnešní nedělí dvakrát končíme. Tím prvním koncem je konec nedělí první části liturgického mezidobí, protože tento týden máme již Popeleční středu a příští neděle bude první postní. Druhým koncem je poslední úryvek z Ježíšovy „řeči na rovině“. Můžeme říci, že ve třech nedělích jsme tuto část Lukášova evangelia prakticky přečetli celou. Zbývá v ní jen pár veršů, které nakonec stejně nedělní texty neuvádějí. Jsou to slova Ježíšova podobenství o stavbě dvou domů. Jeden na skále a druhý na písku. Tímto Ježíš zakončuje souhrn svého učení u Matouše v „horském kázání“ a u Lukáše v „řeči na rovině“. Ukazuje obrazně, jak to dopadne s tím, kdo jeho slovo zachovává – muž stavějící dům na skále a kdo jeho slova nezachovává – muž stavějící na písku. Bohužel musím říci, že obdoba tohoto podobenství u Matouše se čte o deváté neděli, ale již z dříve uvedeného důvodu to také není moc časté. Letos jsme tedy měli velikou možnost přečíst celou „řeč na rovině“, tak jak nám ji zachycují úryvky nedělního lekcionáře. Jen přidám, že (podle mých dostupných záznamů) to bylo za celé mé kněžské působení jen dvakrát. A to v roce devadesát pět a dva tisíce jedna.

Je to pro nás výzva, abychom si uvědomili, že každé slyšení Božího slova je nové. Můžeme sice text dobře znát, ale jsme v nějaké jiné životní situaci. Boží slovo má zazářit v okolnostech, které nyní prožívám, a toto už se v mém životě nebude opakovat. Každé upřímné přijetí Božího slova do srdce i po letech přináší užitek. Pokud k tomu tedy máme možnost, neměli bychom ji promarnit. Jak pronesl jeden ze starých církevních otců, jsme velice opatrní na to, aby nám neupadla svatá hostie na zem, ale Ježíšova slova, skrze něž on vstupuje také do našeho srdce, necháváme procházet kolem našich uší bez povšimnutí. Co tedy by nám měla slova dnešního evangelia říct? Pán nás vede po slyšení jeho slov ke správnému uvažování. V předchozích slovech se nás snažil přivést k tomu, abychom se jako děti Boží snažili podobat našemu nebeskému Otci. Při uvědomění si určité náročnosti nebo kritiky směřující do našeho života se začneme srovnávat s ostatními: „Ale vždyť to se mnou tak špatné není.“ Začne se nám vybavovat to, co dělají špatného ti druzí, kde my jsme bez viny. A do toho směřuje Ježíšův výrok: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“

Každý z nás je od Boha vybaven určitými schopnostmi a možnostmi, které často ani nejsou naší zásluhou a zase opačně: máme určitá slabá místa, v nichž pokulháváme za těmi ostatními. Velice trefně hodnotíme ty druhé v oblastech, v nichž jsme dobří, a oni jsou špatní. A tam, kde jsme slabí, to potlačujeme a omlouváme, jako by to nebylo. Snadno se můžeme setkat s karikaturou svatosti: Člověk si vybere určitou část chování, kterou dobře ovládá a to zdůrazní jako normu pro všechny ostatní a přitom nevidí spoustu jiných věcí, jež jsou u něho nevyzrálé. S takovým člověkem potom bývá velice těžká domluva, protože vidí jen to svoje. Ježíš nás tedy vede, abychom dokázali vidět celou šíři našeho jednání a ne pouze „to svoje“. Pravdivě se podívat jaké „ovoce“ se sklízí ze stromu mého života. Pokud se obhajuji, že mé smýšlení je v pořádku, ale přitom mám stále vztahové a mravní problémy, tak určitě něco důležitého potřebuje uzdravení. Ježíš si je velice dobře vědom, že před nás staví náročný ideál a varuje nás před tím, abychom si mysleli, že to máme zvládnuté. K tomu, abychom k náročnému ideálu být Božím dítětem mohli pravdivě směřovat, musíme znovu a znovu slyšet Ježíšova slova, protože já jsem ten slepý, který nemůže vést sám sebe. Krása života Božího dítěte vyrůstá právě z toho poznání a uznání, že nás jeho slova v mnohém obžalovávají.