Být skutečným křesťanem znamená žít jako Boží dítě. A dnešní evangelium nám nabídne, abychom se nad touto skutečností zamysleli.

Minulý týden jsme mluvili o tom, že tyto texty, jež se čtou o nedělích v druhé polovině první části liturgického mezidobí, mohou snadno vypadnout. Pokud tedy minulou neděli platilo, že Lukášův text Ježíšova blahoslavenství jsme naposledy v neděli četli v roce 2010, tak dnes je to ještě o jeden cyklus zpět. Pokud to správně počítám, dnešní slova evangelia (sedmé v liturgickém mezidobí) jsme slyšeli naposledy v roce 2007 a příští neděli bude hůř. Dále jsme mluvili o tom, že čteme z Lukášova evangelia „řeč na rovině“, která je obdobou Matoušova „horského kázání“. Již minulou neděli jsme srovnávali texty blahoslavenství a dnes v tom budeme pokračovat. V těchto celcích evangelisté shromažďují shrnutí Ježíšova učení, které byly samotným Mistrem proneseny v různé době a na různých místech jeho veřejného působení. Jak víme, Matoušovo horské kázání je delší a zabírá v jeho evangeliu tři kapitoly. Matouš má také ostrost Ježíšových výroků „zředěné“ srovnáním se Starým zákonem. U Lukáše je „řeč na rovině“ kratší, ale o to více koncentrovaná. Když nasloucháme jeho slovům, jako by se na nás valila obrovská řeka požadavků, kterými se Ježíš obrací na své učedníky. Je to něco, jako když otevřete okno, a teď pocítíte silný náraz větru valícího se do místnosti.

Snad to není jediné, co můžeme o textu Ježíšova učení zachyceného v Lukášově evangeliu „řečí na rovině“ říci. Snad cítíme i krásu a vznešenost Ježíšových slov, která se na nás obracejí. Proč nám jsou tato slova tak blízká? Jako by nám Ježíš mluvil z hloubi našeho srdce. Opověď je velice prostá. Tato skutečnost už do nás byla vložena a Ježíš v nás jen odkrývá to, co nám bylo mnohem dříve dáno. Při slyšení těchto slov můžeme mít dvojí postoj. Prostě si říci, že je to neskutečné, abychom takovým způsobem v tomto světě žili, a budeme mít pravdu. Takovým způsobem, jak Ježíš mluví v evangeliu, svět prostě nefunguje. Když tak budeme žít, uděláme ze sebe „otloukánky“ a ničeho nedosáhneme. Do té chvíle, kdy si uvědomíme, že je zde Bůh. A Bůh ve své dobrotě nese veškerou zlobu a hřích světa a dokáže trpělivě čekat, až člověku dojde jeho „nepořádnost“ a změní své chování. Samozřejmě můžeme myslet na jiné, ale je dobré, abychom to vztáhli na sebe a uvědomili si, jakou velkou trpělivost měl Bůh se mnou, když mi tolik věcí nedocházelo. Člověk pozná, že svět nestojí na výkonnosti lidí, ale na Boží dobrotě, která dokáže naši nehotovost a nevyzrálost trpělivě snášet. Opravdu nejde o to, aby ze sebe člověk udělal „fackovacího panáka“. Spíše křesťan doroste k poznání, že to, co je opravdu důležité, a že jiné cesty, než nám nabízí Ježíš, nikam nevedou a nic neřeší. Myslím, že do určité míry to prožíváte ve vztahu ke svým dětem: protože je máte rádi, neuchylujete se k určitému „tvrdému“ způsobu jednání, ale v trpělivosti a lásce se snažíte o dobrotu srdce.

Před chvílí jsem řekl, že to, o čem mluví Ježíš, nám už vlastně bylo dáno. Není to jen v textu Lukášova evangelia, kterého jsme před chvílí slyšeli, ale uvádí to i Matoušovo evangelium. Ježíš dává příklad nebeského Otce. A my jsme se ve křtu stali Božími dětmi. Skutečnost, o níž Ježíš mluví, už do nás byla vložena a my bychom si ji měli více uvědomit a podle toho také jednat. Je to vlastně pokaždé, když říkáme slova modlitby Páně. Když řekneme: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“, tak bychom se měli zeptat, zdali, když Boha nazývám svým Otcem, také podle toho, jako Boží dítě, jednám? Ježíš tedy přímo říká: „…budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ A tak nám nakonec nezbývá nic jiného, než se ptát, zdali chceme napodobovat svět, v němž žijeme nebo našeho nebeského Otce? Ale nejde jen o nějaký příkaz shora nařízený, ale o určitou krásu bytí, která dává člověku smysl a naplnění, což tento svět nemůže nabídnout.