Ježíš nám zjevuje Boží lásku a odpouštění, ale není to jednoduché přijmout, pokud nám bude scházet pokora.

Ještě jednou připomenu, že u Lukáše, z jehož evangelia jsme četli dnešní úryvek, první popsaná událost Ježíšova veřejného vystoupení začíná v nazaretské synagoze. Všichni synoptikové se shodují, že po svém křtu začal Ježíš obcházet galilejské synagogy a do domovského Nazareta přišel až po určité době. Avšak Matouš i Marek popsali mnoho událostí Ježíšova veřejného vystoupení, než zmínili synagogu v Nazaretě. U Lukáše je to na samotném začátku. Není to jediný rozdíl. Matouš s Markem se o nazaretském vystoupení zmiňují kratším a ne tolik vyhraněným popisem. Prostě píší o tom, že tam Ježíš přišel, kázal, nebyl přijat a odešel. Od Lukáše máme atmosféru podrobněji popsanou a i uvedený ostrý konflikt mezi Ježíšem a jeho posluchači, který měl skončit kazatelovou smrtí. Jak napsal přímo Lukáš, vedli ho na sráz hory, aby ho svrhli dolů. Samozřejmě se nám nabízí otázka, proč Lukáš od ostatních svatopisců Ježíšovo vystoupení mezi těmi nejbližšími podává takovým způsobem? Proč upozorňuje na určité skutečnosti, o nichž ostatní evangelisté nemluví?

Snad jste každý z vás s něčím ve svém životě začínali. Je to prosté a lidské, že na začátku potřebujeme povzbuzení, aby naše snaha a namáhání měla nějaký význam. Ježíš přijde mezi ty, s nimiž vyrůstal a kde určitou dobu, nejprve se svým pěstounem a potom i sám, pracoval jako živnostník. Právem můžeme předpokládat, že po lidské stránce určité povzbuzení očekával právě od těch nejbližších. Evangelista Lukáš si dal práci, aby nám ukázal nejen, že se mu tohoto nedostalo, ale že se dokonce snažili Ježíše i zabít. Ono prvotní odmítnutí, jež se Ježíši dostalo právě od těch nejbližších, je důležitým prvkem Lukášova evangelia. K pochopení celé události si musíme vzít na pomoc právě závěrečná slova dnešního evangelia, v nichž Lukáš píše: „On však prošel jejich středem a ubíral se dál.“ Na jiném místě Lukáš cituje P. Ježíše: „Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.“ (13,33) Celá tato událost je osvětlena slovy Hospodina adresovanými proroku Jeremiášovi v prvním čtení: „Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.“ Jeremiáš ve své dramatické prorocké službě je předobrazem samotného Ježíše. Nakonec vůči němu nic nezmohou, protože jeho působení nestojí na lidském přijetí, ale na Božím poslání. Jakoby nám tím Lukáš chtěl ukázat na pravou identitu Ježíše jako Božího služebníka. Kdyby ve svém jednání byl Ježíš od všech přijímán a uznáván, tak bychom mohli říci, byl schopný řečník a dokázal si získat přízeň svých posluchačů. On byl schopný řečník, ale nebál se jim říci, co se jim nelíbilo a rozhněvat je proti sobě. Jeho poslání se neodvíjelo od lidské přízně, ale od Boží moci.

Udivuje mě spojení protikladů, jež Lukáš ve svém evangeliu má. Na jedné straně jeho evangelium nejvíce zjevuje velikost Božího milosrdenství v podobenství o marnotratném synu a na straně druhé se nebojí vystupňovat slova evangelia až do takové radikální scény popsané v dnešním evangeliu, čemuž se Matouš i Marek vyhnuli. Jako by nám připomínal, že tyto skutečnosti patří k sobě. Že ono zjevení nekonečné Boží lásky a milosrdenství je také spojeno s jednoznačným odmítnutím. Že vůči Ježíši nemůžeme zůstat nerozhodnými. Pokud nechceme prožít jako Nazareťané, že Ježíš prošel jejich středem a ubíral se dál a už mezi ně nepřišel a oni už nikdy nemohli slyšet ta krásná slova z jeho úst o Boží lásce a odpuštění, je potřeba se vyhnout jejich jednání. Být si vědom, že Bůh bude mluvit do našeho života a vytýkat nám, co není v pořádku, skrze různé události a lidi. Umět toto Ježíšovo kázání přijmout povede k tomu, že se nám otevřou obzory Božího milosrdenství, které jsme do té doby neznali.