Tak jsme se opět vrátili k nedělím liturgického mezidobí, kdy bychom měli s otevřeností srdce naslouchat Božímu slovu. Toto naslouchání vytváří identitu Božího lidu.
Jak již bylo minule řečeno, vracíme se opět k souvislé četbě Lukášova evangelia, které jsme začali číst první neděli adventní před Vánocemi. Dnešní úryvek je složen ze dvou částí. Nejprve jsme slyšeli předmluvu z prvních čtyř veršů počáteční kapitoly, v nichž Lukáš ozřejmuje důvod napsání svého evangelia. Druhá delší část popisující Ježíšova vystoupení v domovské Nazaretské synagoze je až ze čtvrté kapitoly. Je to logické, protože první kapitola obsahuje narození Jana Křtitele, předchůdce Páně, druhá události spojené s narozením Ježíše a třetí vstoupení Jana Křtitele a křest Ježíšův v řece Jordánu, úryvky jsme slyšeli v předchozí době adventní a vánoční. Lukášova čtvrtá kapitola, z níž byla dnešní druhá část, začíná pokušením na poušti, kterou budeme slyšet o první neděli postní. Popsání Ježíšova vystoupení v nazaretské synagoze v dnešním úryvku není celé. Slyšeli jsme jen první část a za týden budeme v četbě pokračovat. Překvapí nás ostrý kontrast, jak se z minuty na minutu všechno obrátí. Počáteční přitakávání Nazareťanů vůči Ježíši se rychle změní v prudké a jednoznačné odmítnutí. Tuto část zatím nechme být a vraťme se ke slovům dnešního úryvku.
Pokud budeme hledat společnou myšlenku procházející prvním čtením a evangeliem, tak se jedná o naslouchání Božího slova. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš spolu s levity poučují lid naslouchající Božímu slovu. Jedná se o obnovu společenství Izraelského národa a krystalizuje se v té době důležitá skutečnost společenství s Bohem. Bylo to společenství lidí navrácených z babylonského zajetí a snažících se obnovit izraelské národní společenství. Před babylonským vyhnanstvím měli krále, své království a samostatnost. Přinášeli Bohu oběti v chrámě, ale už proroci je důrazně napomínali, že nestačí říkat, že mají chrám Hospodinův, pokud nezachovávají nařízení Zákona. O své království a chrám přišli, byli sedmdesát let ve vyhnanství a náboženské uvědomění a znalost Zákona se do velké míry vytratila. Nebyl to lid nějak nábožensky vzdělaný, ale lid prošlý vyhnanstvím a pokorný. A právě Nehemiáš a Ezdráš znovu budují identitu Božího lidu na naslouchání Božímu slovu. Ono první setkání tohoto nového Božího lidu muselo být zdrcující. Najednou si ve své neznalosti uvědomili, jak dalece se v mnohých oblastech vzdálili požadavkům Zákona. To v nich vyvolávalo pláč a Nehemiášova a Ezdrášova odpověď je opačná, než bychom čekali. Povzbuzují je k radosti.
Oni sice neměli vědomost a bezúhonnost před Zákonem, ale měli něco mnohem důležitějšího a většího – pokoru. Nechali se obžalovat Božím slovem a paradoxně to byl důvod k radosti. Oni uznali, co v jejich vztahu k Bohu nebylo v pořádku a to je nový začátek, za nímž následuje osvobození. Je to vlastně problém každého z nás. Svůj život žijeme do určité míry s vědomím své bezúhonnosti a stavíme se do obranného postoje, pokud by nám někdo tento pocit chtěl vzít. Ve vztahu k druhému to může být i rozumné a pravdivé, ale problém je, že si to přenášíme i do vztahu k Bohu. Podvědomě se bráníme, aby nás Boží slovo nemohlo z ničeho obžalovat, abychom nemuseli měnit svůj názor a něco dalšího dělat. Myslíme, že nám to vezme náš klid. Ale mnohdy ve svém životě žijeme s přiznaným i nepřiznaným zlem, které tam je a náš život zotročuje. Snažme se v naslouchání Božího slova naladit opačně. Pokud pocítím, že mě Boží slovo z něčeho obžalovává, tak je to vlastně vítězství. Bohu se podařilo prorazit mou hluchotu a já se z toho mohu radovat, protože se mi nabízí možnost nového začátku a osvobození. Odstranit nějakého parazita, který tam byl, sál mou krev, ale já jsem o něm nevěděl. Jako u toho starozákonního lidu, nemusíme toho moc znát a moc mít, ale potřebujeme mít pokoru.
