Náš život je často prázdný jako ty prázdné nádoby na víno v Káni Galilejské. A náš Pán ho může naplnit „kvalitním vínem“, přinášejícím radost lidskému srdci.

Asi vám neuniklo, že jsme dnes četli Janovo evangelium. Po Vánocích jsme se měli vrátit k Lukášovu evangeliu, které tento liturgický rok předčítáme. Bude tomu, ale až od příští neděle. Letos máme velkou výhodu v tom, že můžeme za sebou sledovat všechny tři skutečnosti Ježíšova života, jež se řádí ke zjevení Páně. Události, v nichž se nám základním způsobem představuje Mesiáš, narozený Boží Syn. Tou první bylo klanění mudrců od východu se svým důrazem, že spása je pro všechny lidi. Minulou neděli, jsme slyšeli o křtu Páně a jasné ztotožnění Božího Syna s námi hříšníky. Víme, že z toho, který byl bez hříchu, Bůh udělal největšího hříšníka. On vzal naše hříchy na sebe. A zbývá nám poslední událost a tou je proměnění vody ve víno v Káni Galilejské. Jan ve svém evangeliu zachycuje oproti synoptickým evangelistům jen sedm zázraků. Má je však podrobněji popsané, zařazuje je do širších souvislostí výpovědi svého evangelia a jím popsané zázraky gradují. Jejich hloubka, velikost a význam postupně narůstají od nejmenšího k největšímu. První je právě dnešní vyprávění o svatbě v Káni a poslední a největší je vzkříšení Lazara, který už byl čtyři dny v hrobě.

I když je zázrak v Káně první a nejmenší, přesto to nesnižuje jeho vypovídající hodnotu. Naznačuje to samotný evangelista slovy: „To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili.“ Janovo nepoužívá slovo zázrak, ale znamení. Ježíš svým konáním nechce jen ohromit mimořádností události, ale chce především ukázat na vyšší skutečnosti. Ve Starém zákoně je kniha do značné míry pro nás problematická. Nazývá se Píseň písní a její text je vyjádřením lásky mezi mužem a ženou, snoubencem a snoubenkou. Obsahuje mnoho erotického podtextu a údajně její původ směřuje k lehkým až lechtivým popěvkům, které se používaly o svatebním veselí. Židé chápali erotický podtext manželství mnohem více než my. Krásně je to vidět na odlišných tradicích svatebního veselí. Židovský ženich si vedl svou nevěstu domů večer a jejich společný život začal nejprve nocí. Hosté je doprovázeli ke svatebnímu loži a potom na ně čekali, aby toto první manželské spojení několik dní oslavovali. U nás je to opačně. Ženich s nevěstou uzavřou manželství, odbydou svatební veselí a potom teprve spolu prožijí první manželské lože.

Když budeme hledat společnou myšlenku, nit, která se vine celým Starým zákonem a směřuje do Nového Zákona, tak je to právě manželství. Bůh je představován jako snoubenec, manžel vůči izraelskému národu a společenství s Bohem jako svatební veselí. Z tohoto pohledu můžeme vidět, proč Ježíš zjevuje svou slávu na svatbě v Káni. Nakonec jména novomanželů zůstávají pro nás neznámá. Je to jen pozadí skutečností, abychom si uvědomili, že ten pravý ženich je Ježíš přicházející si pro svou snoubenku. Skutečnost, že Ježíš je u prvních křesťanů chápán jako ženich a církev jako nevěsta vyjadřuje i závěr poslední knihy Nového zákona, kde je napsáno: „A Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ (Zj 22,17) Ježíš není představen jen jako ženich, ale i jako ten, který zahrnuje svou snoubenku velikou láskou, čehož je znamením množství vody proměněné ve víno. Jako by ten ženich, který svatbu v Káni vystrojil, byl tak trošku „ňouma“, netušící, „která bije“. Jsme to vlastně každý z nás. Ono se nám toho tolik nedostává. A tak nás dnešní evangelium volá, abychom objevili toto: Ježíš je schopen doplnit vše, co nám schází. Abychom se mohli radovat z Boží lásky a prožili, že každý z nás je jedinečným způsobem milován. Toto uvědomění a prožití Boží lásky, která je přirovnána k lásce mezi mužem a ženou, musí přecházet všem následujícím nedělím, v nichž nám bude říkáno, co máme dělat a jak máme žít. Jediný opravdový důvod, proč člověk chodí do kostela, je uvědomění si Boží lásky. A skrze nás by Boží lásku měli poznat i ostatní.