Stojíme na konci doby vánoční. Jak víme, On se stal člověkem, abychom se my mohli stát Božími dětmi. A snad je to i poselství, s nímž bychom měli tyto Vánoce opustit.

V jedné bývalé farnosti jsem střídal předchůdce, starého faráře, s nímž to neměli věřící moc lehké. Nedá se říci, že by byl příliš oblíbený, ale později jsem si uvědomil, že chyba asi nebyla pouze na jedné straně a trochu jsem si říkal, že kdybych v té farnosti zůstal třicet let, možná, že bych byl ještě horší. Občas mi farníci s úsměvem vyprávěli vzpomínku na štědrovečerní bohoslužby. Pan farář asi nebyl nějak velký kazatel a každý rok asi opakoval do velké míry to stejné. Lidé za ty roky už to měli naposlouchané a věděli, jaká slova budou dále následovat. Každý rok se snažili přežít dlouhou a nezáživnou promluvu. Kněz se vždy snažil zdůraznit narození Ježíše ve chlévě, v té návaznosti, že Boží Syn vstupuje do chléva našeho světa. Po dlouhém mlčenlivém poslouchání pronesla jedna paní: „Už jsme u hnoje, tak brzy bude konec.“ Můžeme se nad tím troch pousmát, ale nakonec musíme říci, že je to tématem i dnešní neděle. Svátek Křtu Páně je posledním vánočním svátkem a po něm opět začíná zelená barva liturgického mezidobí. I když máme ještě dobu vánoční, přesto už nám liturgie Božího slova neukazuje malé betlémské Dítě, ale dospělého třicetiletého muže. A právě dnešní událost křtu Páně zdůrazňuje návaznost toho, co jsme si o slavnosti Narození Páně připomínali.

Staří církevní otcové kladou k události zjevení Páně tři skutečnosti: Samotné klanění mudrců od východu, které ukazuje na univerzalitu spásy a je určena pro všechny národy. A dále právě dnešní křest Páně s proměněním vody ve víno na svatbě v Káni, o níž uslyšíme za týden. Všechny tři události nám v základu představují narozeného Mesiáše. Víme, že celý život Krista je zjevením neviditelného Boha, jak nám to připomněli i letošní Vánoce: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ (Jn 1,18) Tyto tři události jsou tři základní pohledy na narozeného Mesiáše. Jak již bylo řečeno, v Ježíši přichází univerzalita spásy, z níž není nikdo vyloučen. O proměnění vody ve víno budeme slyšet příští neděli, ale co to dnešní gesto, kdy Ježíš sestupuje do vod Jordánu? Víme, že vše, co dělá Bůh, je úžasně pravdivé. Právě v této chvíli se nabízí proti tomu námitka. Proč se Boží Syn řadí do zástupu kajícníků, jež se nechávají Janem křtít, aby ukázali, že se chtějí obmýt od svých hříchů? Přece Ježíš žádné hříchy neměl. Pán Ježíš na jiných místech dokázal důsledně rozlišovat mezi námi a jím samotným. Krásně je to čitelné, když mluvil o nebeském Otci, tak nikdy neříkal „náš“. Říkal „můj“ a „váš“ nebeský Otec.

Nedokáži to jinak vysvětlit, že v dané chvíli poznání Mesiáše měla přednost jiná důležitější pravda spojená s jeho posláním. Úžasné vyjádření solidarity a námi lidmi. On se stává jedním z nás v tom smyslu, že na sebe bere i naši hříšnost, která jeho nebyla. Jako ti všichni ostatní do vod Jordánu sestoupili proto, aby v něm své hříchy smyli a on do Jordánu sestoupil, aby ty všechny hříchy, jež tam byly smyty, vzal na sebe. Jan Křtitel, jak víme z Písma, se nejdříve Ježíše zdráhal pokřtít (Mt 3,14), ale potom mu ta skutečnost musela dojít, když po křtu ukázal na Ježíše se slovy: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jn 1,29) V té chvíli také promlouvá Otec slovy: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“ Ježíš to nemohl udělat větším a výmluvnějším způsobem, aby ukázal svoji sounáležitost s námi hříšníky. Dříve než tedy budeme opět naslouchat Ježíšovým slovům, v nichž se nám snaží ukázat lásku nebeského Otce, je třeba, abychom o tomto věděli. On velice dobře ví, ke komu mluví a problém mu to nedělá. Možná je více potřebné, abychom si to uvědomili i my samotní. A nejen to, abychom si také byli vědomi, že nikoho ze spásy, kterou Ježíš přináší, nemůžeme vylučovat. Stát se Božími dětmi můžeme jen tehdy, když i my jsme ochotni sestoupit do vod Jordánu, abychom se v něm setkali s Kristem.