Když dva lidé říkají totéž, není to totéž. Pokud vyslovíme „Otče náš“, co za tím opravdu stojí?

Asi si budete pamatovat, že jsme po tři neděle pročítali Lukášovu desátou kapitolu. Začalo to rozesláním dvaasedmdesáti učedníků, aby poté následovalo evangelium o milosrdném Samaritánovi. V těchto dvou nedělích byl podtržena aktivita pro hlásání Božího království, aby následně v úryvku o Martě a Marii nám byl ukázán základ hlásání Božího království. Skutečnost, že vychází z chvil, kdy se umíme posadit k Pánovým nohám a naslouchat mu, jak to činila Marie. „Posadit se u něčích nohou“ nemusíme brát doslovně, ale byl to „terminus technikus“, kterým se v tehdejší době vyjadřovala skutečnost být učedníkem někoho. Naši účast na nedělní bohoslužbě mohu vidět různým způsobem, ale určitě by zde měl být jeden z hlavních, kdy se „posadím u Pánových nohou“ a snažíme se naslouchat, porozumět a přijmout jeho slovo do svého srdce. Avšak tok Lukášova evangelia se nezastavuje a my jsme pozváni, abychom do svého srdce vložili další z Kristových důležitých poučení.

První věcí na dnešním evangeliu je úvodní věta, v níž Lukáš odkazuje na skutečnost, kdy učedníci viděli modlícího se Ježíše. Často se mi jako zpovědníkovi stávalo, že kajícník se vyznával z nedokonalosti své modlitby. Což cítíme, že je do velké míry problémem každého z nás. Vnímal jsem jeho pohled, který byl velice přísně zahleděn na bezchybné pronesení slov naučených modliteb, ale o to přece tak docela nejde. Modlitba není nějaká básnička, kterou jako při zkoušení ve škole musím co nejlépe a bezchybně odříkat. Bůh, v případě naší modlitby, nesleduje naše ústa, ale naše srdce. Byl jsem ještě bohoslovcem, když se mi podařilo vyslechnout přednášku profesora a pozdějšího kardinála Tomáše Špidlíka. Nevím, zdali ho budu citovat úplně přesně, ale z celé přednášky mně ulpěla slova v tom významu, že v modlitbě si nikdo na nic nemůže hrát. Člověk se sice může naučit vyslovovat přesně a bezchybně slova, ale své srdce nezmění. Evangelisté když psali svá evangelia, tak je neměli rozčleněná do kapitol, tak jak je máme my. Toto členění je samozřejmě z pozdějšího data. Oni psali svá evangelia jako jednotný a souvislý text, kde jedno navazuje a vychází z druhého. Nakonec skutečnost pro naše rozjímání, že jsme minulou neděli dočetli desátou kapitolu a dnes začínáme číst jedenáctou, nemá význam. Dnešní evangelium, jak vyšlo z pera sv. Lukáše, přirozeně navazuje na předchozí úryvek o Martě a Marii.

K tomu, abychom byli schopni hlásat Boží království, potřebujeme se stále znovu a znovu vracet k Pánovým nohám, abychom byli schopni slyšet jeho hlas. Přebývat u „Pánových nohou“ potřebujeme i pro správnou modlitbu. Umění modlit se vychází především z postoje lidského srdce, které se před Boha staví správným způsobem. V modlitbě nastává sjednocení s Bohem ve svém srdci, abychom se s ním mohli sjednotit i ve svém konání. Celé Ježíšovo učení nás vede k tomu, abychom k Bohu přistupovali s důvěrou, jako ke svému Otci. Ukazuje nám tuto skutečnost z různých stran, abychom, když ji vyslovíme v modlitbě, nejen věděli, co říkáme, ale abychom se také v hloubi svého srdce dokázali s tímto postojem ztotožnit. Nakolik je tato jednota hluboká, natolik se naše modlitba stává opravdovější a toto museli učedníci na Ježíši vidět. Hloubku jeho sjednocení s Bohem, jež mimo jiné vnímali velice intenzivně v jeho modlitbě. Kdo si tedy myslí, že odříká nějaký naučený text, bez poznání Ježíšových slov a bez jejich prožívání ve svém životě, z křesťanské modlitby nepochopil nic. Je zde ještě jedna skutečnost. Učedníci jdou nejprve hlásat Boží království, a teprve potom je jim dána modlitba. Čekali bychom to opačně. Křesťan musí mít snahu pro Boha něco opravdového vykonat, aby potom mohl také pronikat do hloubky vztahu k Bohu, jako svému Otci