Přišli jsme oslavit Boha, ale už jsem ho před tím vědomě nebo nevědomě oslavovali nebo neoslavovali ve svém jednání vůči druhým. Byl jsem bližním svým bližním?

Čteme Lukášovo evangelium. Víme, že události z Ježíšova veřejného vystoupení nejsou v jednotlivých evangeliích řazeny, jak se staly v časové ose Ježíšova působení, ale každý z evangelistů sleduje určitou nit, v níž se nám snaží představit co nejlepším způsobem našeho Pána a z toho vychází i při řazení jednotlivých událostí. Poté, co jsme si uvědomili, když jsme se vrátili po Velikonocích k nedělím liturgického mezidobí, že k následování P. Ježíše musíme mít ochotu nejprve vzít na sebe svůj kříž a mít odvahu se pro Pána jednoznačně rozhodnout, jsme slyšeli o rozeslání dvaasedmdesáti učedníků. Křesťan se může stát opravdových Ježíšovým učedníkem jen tehdy, když je ochoten na sebe vzít kříž a jednoznačně se rozhodnout pro následování svého Pána. Ale potom prožíváme i to, co prožili první Ježíšovi učedníci, když se vrátili z cesty celí nadšení a tvrdili: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ (Lk 10,17) Zde může být ukázán jeden ze základních problémů naší víry, která se potom v našem životě stává neúčinnou. Je potřeba se každý den znovu ptát, zdali mám odvahu a chci na sebe vzít svůj kříž a jednoznačně se rozhodnout pro následování svého Pána. Po návratu učedníků je v této desáté Lukášově kapitole zachycena Ježíšova modlitba, v níž chválí svého nebeského Otce za to, že zjevuje velké věci maličkým. Je tím vyjádřena ještě jedna skutečnost, že opravdově se rozhodnout pro Krista a být schopen vidět velké věci, mohou jen ti, kdo se před Bohem považují za maličké.

Nit Lukášova evangelia pokračuje. Za tím následuje podobenství o milosrdném Samařanovi. V něm nám Lukáš znovu připomíná naše rozeslání hlásat Boží království. Už se nemusí jednat o nějakou konkrétní misijní cestu, na níž se člověk vypraví, jako tomu bylo v případě dvaasedmdesáti učedníků. Misijní poslání hlásat Boží království je rozšířeno na celý náš život. Na obyčejné události našeho života, kdy v našem životě se najednou ocitne člověk potřebující moji pomoc a na mně je, zdali se zachovám jako bližní. Lukáš nám prostě připomíná, že hlásání Božího království se neodvíjí pouze v rovině nějakých křesťanských aktivit, ale v obyčejnosti všedního života. Jako ten kněz a levita, kteří šli s velkou pravděpodobností sloužit Bohu do chrámu a ve své službě selhali, když přehlédli potřebného člověka, tak i my bychom se měli vždy znovu ptát, když jdeme do kostela, zdali jsme někde na cestě nenechali ležet nebo nepřehlédli bližního potřebujícího naši pomoc. A tím se nám daný kruh Lukášovy myšlenky uzavírá. Desátá kapitola totiž končí krátkou zprávou o návštěvě P. Ježíše u Marie a Marty. Lukáš totiž poté, co seřadil Ježíšova slova a ponaučení o potřebné aktivitě hlásat Boží království spojené s konkrétní pomocí potřebným lidem, zase upozorňuje na potřebnou věc. Odcházíme hlásat Boží království poté, co jsme se setkali s Kristem. Je velice důležité a potřebné se znovu a znovu posadit u Pánových nohou a zaujmout postoj učedníka pečlivě naslouchajícího jeho slovům. Z tohoto postoje nebo připravenosti naše poslání hlásat Boží království vychází a opět se k němu vrací.

Při přípravě dnešní promluvy jsem byl do určité míry rozpačitý. První čtení připravuje slyšení evangelia a obsahuje myšlenku procházející oběma čteními. Avšak v dnešní bohoslužbě jakoby si první čtení a evangelium odporovaly. Nejprve je zdůrazněna pohostinnost Abraháma, který tím ochotně do svého příbytku přijal samotného Boha. A v evangeliu je pohostinná starostlivost Marty napomenuta. Přesto je zde něco společného. Abrahám ve své pohostinnosti dokázal slyšet to, co mu Bůh říká. U Marty tomu asi nebylo. Běhala a na Ježíšova slova čas neměla. Je potřeba být aktivní, ale jakmile Pán promluví, je třeba mu věnovat sluch a všechno ostatní dát stranou.