Evangelia těchto nedělí mluví o následování Pána. Minule jsme slyšeli o nutnosti nést kříž a dnes je to schopnost se plně rozhodnout.

Před týdnem jsme se opět vrátili k zelené barvě nedělí liturgického mezidobí. Poté, co jsme prošli vrcholem liturgického roku – Velikonocemi, zakončeným slavností Seslání Ducha Svatého a podtrženým tajemstvím Nejsvětější Trojice, nám byl připomenut základ. Ve vztahu k Bohu se nemůžeme dostat dál, pokud se snažíme odhodit kříž svého života. Jen pokud, ho ochotně vezmeme na svá záda, můžeme následovat svého Pána. Bez kříže nelze skutečně za Kristem jít. Dnešní neděle v pedagogice Božího vedení pokračuje. Poselství Božího slova je následování. Pokud tedy máme ochotu zvednout svůj kříž, můžeme slyšet Ježíšovo slovo: „Pojď za mnou!“

Bohoslužba slova je uvedena prvním čtením, kdy Elizeus byl vyzván prorokem Eliášem, aby ho následoval. Elizeus právě oral, když šel kolem Eliáš a hodil na něj svůj plášť. Elizeus si byl dobře vědom, co tím prorok míní. Je zde silně zdůrazněn prvek velikosti Božího volání zastiňující cokoliv jiného pozemského. Bohužel jako kněží se setkáváme se skutečností, že na Boha často není čas nebo se odsouvá až na poslední místo. V dřívějších zkušenost s vyučováním náboženství jsem viděl, jak už děti mnohých křesťanských rodičů jsou k tomu vedeni. Dítě nemohlo chodit do náboženství, protože mělo tanečky, gymnastiku, doučování… Vím, že to nemusí být jednoduché a nechci nikoho odsuzovat, ale není to tak trochu v nás? Elizeus oral a měl před sebou dvanáct spřežení, to znamená, že nebyl sám. Na naše poměry byl soukromý zemědělec, který ještě, minimálně v sezoně, zaměstnával jiné. V tehdejší době to musel být poměrně dobře postavený a zajištěný člověk. Určitě se s prorokem Eliášem nějakým způsobem znali, byl mezi nimi vytvořen vztah, který tímto způsobem vyvrcholil. Když prošel kolem a dal mu prorocké znamení jeho vyvolení, tak Elizeus věděl, že život, který žil doposud skončil a nastoupil cestu ukázanou Eliášem.

Byla to výjimečná osobnost a výjimečné Boží povolání, jež tak radikálně změnilo jeho život. Avšak nám je tím něco říkáno. Můžeme žít úplně obyčejný a prostý život, přesto, pokud chceme následovat P. Ježíše, k těmto radikálním rozhodnutím musíme být připraveni. Mohou to být jinak nenápadné změny měnící a ovlivňující celý náš život. Když v manželství poznám, že ten druhý je jiný, než jsem si ho představoval, normálně bych se s ním rozvedl, ale v následování P. Ježíše chci tuto změnu svého života přijmout. Když se narodí neplánované dítě, anebo přijde nějaká nemoc nebo událost měnící od základu lidský život. I v našem životě se odehrává Boží povolání a vyvolení, ale často nenápadným a prostým způsobem a my jsme na něho ochotni nebo neochotni odpovědět. Ono to vedení už dětí, že Bůh je na prvním místě v lidském životě, potom člověka uschopňuje, aby na toto Boží nenadálé povolání dokázal kladně odpovědět. Opravdu je třeba nepodceňovat skutečnosti křesťanského života, že v neděli se jde do kostela, ostatní věci musí stranou. Každé ráno se pomodlím, protože Bůh má přednost před mým ostatním konáním a jiné…

Boží slovo Starého zákona v povolání o Elizeovi už říká hodně. Přesto evangelium přináší novost. Ježíš si právě tohoto místa z první knihy Královské musel být vědom, když v souvislosti s následováním mluvil o orbě. Ve Starém zákoně dovolil prorok Eliáš Elizeovi, aby se šel rozloučit se svou rodinou, ale P. Ježíš toto odmítá. Pokud vzpomeneme, jak vyzval apoštoly, když na jeho slovo zahrnuli velké množství ryb, tak evangelista napsal: „Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ (Lk 5,11) Okamžitě teď hned všeho nechali a následovali ho. Stejně mluví Ježíš i v dnešním evangeliu a může to zaznít i tvrdě, že odmítá, aby jeden z povolaných pochoval svého otce. Je to prorocké znamení, ale naprosto výmluvné. Bez této okamžité rozhodnosti nelze našeho Pána následovat.