Mše je setkání se vzkříšeným Pánem. K našemu Pánu patří kříž a ani my bez kříže ho nemůžeme následovat.

Vrátili jsme se ke sledu nedělí liturgického mezidobí. Vždy po poslední velikonoční neděli, která je slavností Seslání Ducha Svatého následuje slavnost Nejsvětější Trojice. Je to první ze tří slavností navazující na dobu velikonoční. Druhá byla ve čtvrtek – slavnost Těla a Krve Páně a třetí bude v pátek – Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Všechny tyto slavnosti dotváří velikonoční poselství. Ale vraťme se opět k Lukášovu evangeliu, jež až na výjimky, budeme do konce liturgického roku, který zakončíme 24. listopadu slavností Krista Krále, předčítat. Když jsem si otevřel lekcionář, abych se seznámil s tím, jaké texty vychází na tuto neděli, byl jsem překvapen. Dá se říci, že do toho vletíme „rovnýma nohama“. Ježíš hned v prvním úryvku, který otevřeme po Velikonocích, mluví o kříži a následování. Uvědomil jsem si, že dnešní evangelium nás opět vrací do skutečnosti našeho světa. V době velikonoční jsme se snažili přiblížit k tajemství nového života. Otevíral se pro nás obzor pozvání Nejsvětější Trojice k věčnému životu a najednou tohle. Jako bychom byli opět na začátku. Uvědomit si znovu, co pro to vše předchozí řečené, je potřebné.

Když jsem byl farářem v Bystřici nad Pernštejnem, která je poblíž Nového Města na Moravě, tak se nabízela možnost běžeckého lyžování. V daném kraji každoročně, pokud je sníh, připravují a udržují desítky kilometrů tras a k tomu mohu dodat, že taková projížďka zimní zasněženou krajinou je nádherná. Snažil jsem si osvojit techniku lyžování, s níž mi pomáhal jeden farník. Jednou jsme dojeli na stadion v Novém Městě a tam běhal na lyžích nějaký známý reprezentant a cvičil určitou techniku jako nějaký začátečník. Prostě si byl vědom toho, že ty základní techniky, které se učí začátečníci, se stále znovu musí procvičovat a zdokonalovat. Připadne mi, že k tomu nás vede dnešní Boží slovo. P. Ježíš mluví o věčném životě, o vzájemné lásce, o vytváření společenství Božích dětí, ale tomuto všemu předchází naše osobní rozhodnutí následovat našeho Pána s křížem. Potom, aniž si to uvědomuje, nějak to v našem životě víry nefunguje. Pociťujeme, že nejsme schopni naplňovat naše vztahy, jak to od nás Pán očekává. Bůh jako by v našem životě mlčel, ale když se podíváme na naše základní postoje, tak zjistíme, že se náročnosti Božích slov vyhýbáme. Nějakým způsobem v tom kličkujeme, aby nás to moc nestálo a na tomto našem špatném základním přístupu, se všechno ostatní nějak „rozjíždí“.

V následování P. Ježíše je potřeba s láskou obejmout svůj kříž. Dnešní evangelium nám říká důležitou věc. Bez přijetí, obejmutí svého kříže, Pána nenásledujeme. Můžeme chodit do kostela, modlit se, řekl bych „hrát si na křesťany, ale ve skutečnosti zůstáváme na místě. Prostě jít za Ježíšem bez kříže, není možné. Náš kříž má dvě podivuhodné vlastnosti. Na jedné straně je to kříž. Něco, co bude člověka bolet, ztrapňovat, srážet jeho chuť k životu. Bude to věc, jež mi nějak musí vadit. Ale na straně druhé, s určitým nadhledem můžeme zjistit, že nakonec je to pro nás šité na míru. Něco, se k nám hodí, aby nám to skutečně na cestě k P. Bohu pomáhalo. Člověk se v tom dokonce může naučit vidět lásku svého nebeského Otce a nemusíme chodit daleko. Naše tělo, omezení, lidé, s nimiž žiji… Když na člověka padne kříž, tak se všechno potemní a stane těžkým, ale když se rozhodne pozdvihnout a jít, tak se vše prozáří. Dokonce člověku začnou docházet věci, kterým předtím nerozuměl a vidět věci, jež před tím neviděl. A nakonec můžeme také říci, že jen s tím křížem na ramenou, jsme schopni nějak začít vidět a chápat skutečnost zmrtvýchvstání a věčného života, velké tajemství Boží. Zkusme se porozhlédnout, zdali někde poblíž nás neleží nějaké ty odhozené kříže našeho života. Zvedněme je a následujme svého Pána.